S Rudou Valentou jsem se seznámil již na počátku padesátých let. Spojovala nás na první pohled posedlost a vnitřní vůle, touha zmocnit se co nejvíce informací o moderním výtvarném umění, literatuře, divadle a hudbě. Samozřejmě, že touha nebyla jen teoretické získávání vědomostí, ale současně jsme zkoušeli realizovat své první výtvarné reflexe o okolním světě. Tento okolní svět v padesátých letech nebyl nijak přátelsky nakloněn „svatému“ nadšení a touze po opravdovém hledání, experimentu mladé generace, která odmítala agitační plochost socialistického realizmu a zprofanované heslo – „umění musí sloužit lidu“, pozměnila na „umění, které posluhuje lidu“. Tak vznikaly první konflikty s pokryteckou společností „lepších zítřků, kde zítra znamená již včera“ .

(úryvek z katalogu)

pozvánka na vernisáž